Magie Země

Co se to děje? Já se nestačím divit. Jak jsem nedávno na Cestách duší psal, jsem jako velká cibule a snažím se oloupat. Že už jsem těch šlupek oloupal plný hrnec, o tom svědčí moje bolístky, však opatrně se hojící. A nelhal jsem ani o tom, že si to začínám nezřízeně užívat.

Teď je tu zase vzrušující archeologický nález - můj svět po tmě.
  Kdybych se viděl tak před dvěma lety, nebylo by nijak těžké přesvědčit mě, že jsem se už ale fakt úplně zbláznil.
 V šesti letech jsem přišel o zrak. a od té doby vedu urputnou válku proti "slepotě". Upřímně se nenávidím za to, že jsem nevidomý. Popírám to, jak můžu. Ale pořád je to pravda. Jak nerad to přiznávám...
Stydím se za komunitu nevidomých, protože velká spousta těch lidí se chová nemožně.
ale... před chvílí jsem si nostalgicky zavzpomínal na staré časy, když mi bylo tak dvanáct. to jsem do tohohle světa nevidomých byl celý ponořený. a... světe budeš se divit... mě se snad stýská?
Ne po té minulosti, po tom, co se stalo, po těch zážitcích... Spíš se mi stýská po mém světě po tmě. Něco se mi na tom líbí.

Udělal jsem radikální změnu: už třetí měsíc chodím bez bílé hole. Jak to slovo nenávidím!!!! hůl!!!! A jak se mi ulevilo, když už jí nemám :-)
  Asi vás zajímá, jak se tedy můžu orientovat a nezklamu vás, je v tom cosi tajemného, (právě jak to mám rád...) Objevil sjem totiž dar, který je tak nesmírně cenný, že bych ho radši ani neměl pojmenovávat. Je to něco jako moje vnitřní navigace. Přišel jsem na to asi před rokem, když jsem se na cestě do obchodu ztratil. Legrační, ne? Bydleli jsme v maličké vesničce, kterou obývalo sotva víc než sto padesát obyvatel a sotva padesáti z nich bylo méně než padesát let. do malého obchodu s překvapivě pestrým výběrem a s věčně špatně naloženou prodavačkou, což už bylo ovšem méně příjemné překvapení, jsem chodil zkratkou kolem potoka po úzké, často zablácené pěšince. Nijak náročná cesta, když ovšem pomineme reálnou šanci uklouznout a vykoupat se ve znečištěném potoce a hledání pěšinky. Vejít na pěšinku pro mě znamenalo křížem krážem projít - jak to nazvat - travnatou plochu se stromy, po krajích porostlou všelikými křovisky. Protože jsem se musel vyhýbat stromům, bylo snadné ztratit směr, šlo to tak lehce, až mi to snad někdo jako třeba skřítkové, kterých tam musela být spousta, dělal naschvál. Tak si mě představte, jak se tam motám s igelitkou v ruce, opisuju divné křivky, jak se snažím najít tu zatracenou cestičku... Když už takhle strávím pět minut a po té, co jsem se neúspěšně pokusil zachovat klid a následně nezachovat klid, už to nevydržím a poprosím Boha o pomoc. Tady si dovolím malou odbočku přímo k Bohu. Už delší dobu mu neříkám bůh, vlastně se mu snažím neříkat nijak, protože to není člověk, není mužského pohlaví (jenom) a vůbec není taková, jak si ji představují náboženství, (prosím, říkejme tomu náboženství, i když bych to nazval spíš promakanou metódou, jak z lidí udělat hloupé, bojácné ovce a ovšechno je ožebračit...). Než dopustit, aby si někdo Boha, kterého vnímám, překroutil do té krvelačné a žárlivé bestie, zvané hospodin, to radši mluvím rovnou o lásce, což je přece synonymum.
Ale když se člověk vsteká nad takovou idiotskou situací, jako že neumí dojít do krámu, prostě poprosí Boha. A víte, jak mi Bůh pomohl? Inspiroval naše kachny, aby začaly kvákat nebo co to vlastně dělají, a tak jsem se lehce zorientoval podle toho zvuku. bylo je totiž slyšet až k potoku. To mě rozesmálo, nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom, že jsou naše legrační čínské kachny součástí boha.
    Na příští cestě do obchodu jsem vyzkoušel podivuhodný experiment s kódovým označením Prasklice research. Řekl jsem si: "budu se řídit intuicí a nechám se dovést přímo na tu pěšinku, aniž bych se jinak snažil orientovat." Já vám nevim, život je tak divnej. ale vážně, taky někdy obracíte oči v sloup, jak je život neuvěřitelně divnej? Jak dlouhou dobu jsem se cítil divně při chůzi... Šlo se mi nepohodlně, jako by mě to táhle spíš trochu doleva, pak zase doprava, cik, cak, cik, cak... říkal jsem si, že bych se měl pořádně protáhnout a trochu si třeba zaběhat, zlepšit si fyzičku. Ani ve snu by mě nenapadlo najít v tom svůj navigační systém. To mě napadlo až mnohem později na téhle cestě do obchodu. Nejen že to nebyla obyčejná slabost, opravdu mě něco postrkuje, jak je potřeba, dokonce nejkratší cestou k vytčenému cíli. Teď už mě to i směruje kolem překážek, které mám v cestě. Jde jen o to co nejvíc zjemnit a zaostřit vnímání, abych dostatečně jasně a včas rozluštil jemné signály. Když se takhle nechám vést, najednou prostě dostanu chuť jít trošku vlevo a v srdci cítím napětí, stuhnutí. Pro ověření si představím několik směrů a sleduji ten pocit. Někdy se ještě zintenzivní a když vyzkouším ten zprávný směr, takže v tomto případě doleva, napětí zmizí. No že je to zázrak? Už mnohokrát jsem se takto dostal přímo k cíli, poprvé přímo na začátek pěšinky a to přesto, že jsem často měnil směr.
   Takže teď, když chodím bez bílé hole, zcela se spoléhám na svůj navigační systém a taky na zbylou schopnost rozeznat světlo a stín. Je to někdy tak vyčerpávající, že bych to skoro vzdal, ale pak si uvědomím, že si to jen stěžuji, když se zaměřuji na myšlenky strachu a jím maso. Pokračuju v uzdravování, i když jsem třeba na pokraji sil, třeba už jen pro ten pocit svobody, pocit, že jsem normální... Chodím čím dál jistěji, takže se ke mně kolemjdoucí většinou chovají jako k běžnému, normálnímu člověku. Někdy mi ani nechtějí pomoct, když to zrovna potřebuju, ale to mám smůlu. Když používám oči naplno, taky mě nikdo nevodí přez silnici a nevrážím do lidí.
   Je to tak veliký pokrok! Stávám se zcela zdravým a znamená to jít do hloubky, ponořit se do sebe jako snad nikdo jiný, jít za všechny meze, prozkoumat úplně všechny svoje stránky a zvláště ty stinné, přijmout je a najít dar, který skýtají. Ani nitka nezůstala suchá, každá emoce vyleze napovrch, ať chci nebo nechci. Prozkoumávám každý svůj názor, reviduji každý vztah a všechno měním na lásku, svobodu, radost, něhu, přijetí, hravost a mír. Můžete mi v tom nějak poradit nebo pomoci? Jak otevřít tzv. třetí oko? Jak rozpustit staré křivdy, které halí srdce do šedých mraků?
   cítím, že je třeba ještě něco prožít, než začnu zase vidět. Proto mě teď přitahuje svět po tmě, mám tam kus svojí duše a ta chce vyprávět o tom, jaké to je nevidět.

p.s. Hanko, ty neuvěřitelná léčitelko bolavých srdcí, máš pravdu. Afirmace "dívám se něžně a laskavě" funguje zázračným způsobem. Hned při pronášení této věty sleduji, jak odchází bolest očí a vnímání se zostřuje. Díky, tisíckrát díky. :-d

Můj vzkaz pro Lightsoma: