Magie Země

Sem dávám jeden článek z časopisu Fénix, který mě velmi zaujal. Jsou to vlastně dva příběhy, zážitky napsané paní Zdenkou Jeníčkovou.

Uvězněný anděl

Před deseti lety jsem jako mladá začínající novinářka psala reportáž o životě dětí z Ústavu sociální péče ve Vejprtech .Ve skutečnosti se nejednalo o jeden ústav,ale o komplex budov, kde byli klienti rozděleni podle věku a stupně postižení.Zdejší zaměstnanci byli přesně ten typ lidí, o kterých se říká, že mají srdce na dlani.Myslím, že ani rodiče se nechovají lépe, než se chovali oni ke svým svěřencům.ochotně mě provedli všemi pavilony a odpovídali na mé otázky. Moje stále živá vzpomínka se váže k oddělení, kde byly umístěny těžké případy.Vidím to jako dnes – přišli jsme k malé dětské postýlce, v níž ležel chlapec neurčitého věku; jak jsem se později dozvěděla, bylo mu 7 let.Zůstala jsem stát bez hnutí. Nic podobného jsem dosud neviděla. Jeho tvář vypadala poměrně dospěle,ale tělíčko odpovídalo svou velikostí tří až čtyřletému dítěti.Nesmírně vyzáblé nohy a ruce, přikartované v kožených řemenech,působily zcela bezvládně, jako bez života.Přistoupila jsem blíž a pohlédla na chlapce.Až mě zamrazilo.Ještě nikdy jsem neviděla tak krásný obličej.Nebesky modré oči se dívaly velmi smutně kamsi do daleka,alabastrově jemná tvář nesla téměř trpitelský výraz. Při pohledu na záplavu zlatých prstýnků, které chlapci sahaly až po ramena, jsem se neubránila dojmu, že předemnou leží anděl.V té nadpozemsky krásné tváři se snoubila bolest a utrpení s touhou vzlétnout a opustit navždy místo, kde mu nemilosrdně spoutali křídla do kožených třmenů.Byl to velmi smutný obrázek, stěží jsem zadržovala slzy. Tehdy jsem ještě neměla vlastní děti,ale dnes mě to dojímá o to víc. Co asi musel prožívat ten malý chlapec, upoutaný na lůžku, umlčená ústa, jež vydávala pouze nesrozumitelné skřeky?Jak jsem se dozvěděla od ošetřovatelů, jednalo se o případ těžké mentální poruchy, kombinované s tělesným postižením.Ta pouta měl chlapec kvůli své agresivitě, párkrát se již stalo, že napadl a zranil někoho z personálu.

Bylo to jen stěží k uvěření.I přes tělesný handicap působila chlapcova tvář nesmírně půvabným a oduševnělým dojmem.vyzařovala z ní jakási nadpozemská moudrost a hluboké vědomí toho, proč tu jsem a proč právě v téhle podobě- bezmocný a spoutaný, vydaný na milost okolnímu světu. Jako by v sobě ukrývala jisté poselství – pro nás, kteří měli to štěstí, že se narodili zdraví. A o čem je to poselství? Snad o soucitu a pochopení, nezištné touze pomáhat, niterné bolesti, která se rodí z poznání vlastní zranitelnosti a jež se ve světle hlubšího poznání něžně přetavuje v lásku…

Anděl na vozíčku

Další zážitek se pojí s bohužel poměrně častým jevem, jímž je dítě upoutané na invalidním vozíku.Je to jen o něco málo bolestnější varianta prvního případu, neboť se tyto děti stále mohou s pomocí okolí pohybovat a komunikovat s okolím.

Před několika týdny jsem při prohlídce zámku v Nelahozevsi potkala asi osmiletou dívenku na vozíčku, kterou doprovázeli rodiče a sourozenci.Byl to zvláštní pohled.Holčička působila zcela nepřítomným dojmem a její paže bezvládně vysely přes okraj sedátka.Jako by tu ani nebyla, přesněji řečeno jako by tu jen zanechala svoje nemocné tělíčko, zatímco její duše se toulala neznámými končinami.Její tvář byla rovněž nesmírně půvabná, něžné zelené oči půvabně ladily s dlouhými rusými vlásky, po kterých tančily sluneční paprsky v záplavě zlatavých odlesků.Maminka k ní tiše a trpělivě hovořila, zastavila se s ní u každého obrazu, u každé vitrínky.Její oči zářily něhou a láskou a její srdce měkce promlouvalo k té, jež je krásná, všemi milovaná a jediná na světě…A pak jsem spatřila něco velmi zvláštního.Matka s dcerou vyjeli ven na sluncem ozářené nádvoří a v tu chvíli se kolem dívenky utvořila nádherná zlatá aura.Bylo to jako zázrak, nemohla jsem odtrhnout oči od té podívané.Trvalo to asi půl minuty, poté zlatavé světlo pomalu zmizelo.V té chvíli jsem věděla, že ta malá bezbranná holčička přinesla svým rodičům obrovský dar – dar opravdové bezpodmínečné lásky, již vložil Bůh hluboko do našich srdcí,abychom ji v sobě během svého života znovu objevili a vyzdvihli na světlo.Není to právě snadné a jen málokomu se to podaří.Lidem, kteří doprovázeli toho rusovlasého andílka na vozíčku, se této milosti již dostalo. Věděli to a já vím, že za to byli nesmírně vděční…

Tady zase Samael…Do očí mi stoupají slzy a v krku mám tak trochu knedlík.Jestli se na moje stránky dostane ona autorka tohoto článku, tak ji strašně strašně děkuji za ty příběhy…protože ačkoli to lidé nechtějí vidět, stále mezi námi chodí andělé.Nepoznáte je mezi ostatními, ale oni vám připomenou, že skutečné štěstí se skrývá v lidech…hluboko uvnitř a nevyvážíte ho žádným drahým luxusem…jsou mezi námi, jsou v nás, jsou námi samotnými.

 Zdroj: Časopis Phoenix / 2007