Jak vznikají psychické bloky či strach
26. 1. 2011
Příspěvek od uživatele Galliano na orgo.cz o tom, jak vznikají psychické, emoční bloky, které si pak táhneme celým životem a které nám náš život jaksepatří opepřují.
Proč v některých situací jednám v afektu a nejsem schopen se soustředit, protože mám prázdno v hlavě a rudo před očima? Proč v určitých situacích ztrácím kontrolu nad sebou samým? Proč mě i jenom některá slovní spojení sepnou v hlavě mód „vyděšený klučina“ a já se nepoznávám? Bloky, které mě nyní tak silně ovlivňují, vznikaly celé moje dětství. Pokud jsem jako dítě prožil nějaké trauma, citový šok, který byl natolik silný, že jsem jej MUSEL v tu chvíli potlačit a zapomenout, abych dokázal žít dál, se mi nyní vrací na základě nějakého spouštěcího mechanismu.
Například. Pokud jako dítě udělám něco v dobré vůli, protože chci potěšit své rodiče, třeba mámě natrhám květiny na zahrádce. Těším se, jakou jí udělám radost a jak mě pochválí a utíkám jí květiny předat. Její reakce mě ale psychicky zlomí. Místo pochvaly a pohlazení mi vynadá a vyčte, že ty květiny měla nachystané pro kolegyni z práce a že ji teď nemá co dát a že (teď pozor!) mě NEMÁ RÁDA a že jsem ji ZKLAMAL! Pro mě, malého kluka, je to strašný šok. Místo radosti a lásky tohle. Od člověka, kterého mám rád nejvíc na světě. Kterému jsem chtěl udělat radost. Kterému nejvíc věřím a ke kterému se nejvíc upínám. Najednou je ze mě ten nejhorší člověk v očích mé vlastní matky. S takovým pocitem se v tu chvíli nedá žít a jediná možnost je potlačit a zapomenout. Pocit křivdy je sžírající. Jediná možnost je zapomenout. Staniž se.
O dvacet let později sedím v práci… pracuji. Přijde ředitel: „pane Galliano, tohle není výkon, který jsem očekával. Docela jste mě ZKLAMAL!“ Tma… Hučení v uších… třes rukou… pocení… nejsem schopen cokoliv říct, reagovat… mám knedlík v krku… Nechápu proč. V ten okamžik to ještě nevím, pochopím to až o několik let později. Použil formuli, která mě vrátila do dětství. Vrátily se mi všechny pocity, emoce, které jsem prožíval v okamžiku vzniku mého psychického bloku.
Kdesi jsem vyčetl teorii, že když dítě prožije takové trauma, že je nucené jej vytěsnit a zapomenout tak ona část vědomí se přestane vyvíjet. Nezraje. A v okamžiku spuštění stejného vzorce třeba o třicet let později se člověk chová jako dítě ve věku ve kterém k bloku došlo. Má to smysl i svoji logiku. A takových bloků má člověk v životě X. Ovlivňují ho aniž by to sám věděl. Reaguje, nepřemýšlí, je to silnější než rozum… později toho lituje a nedokáže to vysvětlit. A vzhledem k tomu, že vědomí je nesmrtelné a my se sem reinkarnujeme jako o život, tak takových bloků musí být spousty a spousty už z minulých životů. Pokud je ovšem nezpracujeme.
Důvod proč tohle všechno píšu je takový, že teoreticky jsem vybaven dostatečně, myslím si. Vím proč, vím co ale nevím jak! Vím co bych měl dělat, že bych měl všechny bloky vědomě znovu prožít nebo zpracovat, pozorovat a nechat rozpustit ale pořád nevím jak. Praktická stránka věci mi uniká. Na meditaci nemám příliš talent, to se mi příliš nedaří. Nic víc mě ale pak nenapadá protože si prostě na nic nevzpomenu. Respektive vzpomenu, uvědomím si ale nic se nestane. Pořád mám strach. Nedojde k tomu rozpuštění. K tomu prosvětlení. Asi si nevzpomenu na tu skutečnou a pravou příčinu. Nevím, jak si vzpomenou na zkušenosti, které jsem vytěsnil, abych psychicky přežil. Nakonec i já jsem si kdysi nevědomky vytvořil funkční masku, kterou jsem považoval za sebe sama. Přitom jsem to nebyl já.
Maska je sice spojitá nádoba ale už jiné téma…
Galliano
Komentáře
Přehled komentářů
Prosím pošlete to dál!
Tohle nepřestávej nebo se stane něco špatného. Jmenuji se Daisy, je mi 7 let mám blond vlasy a děsivé oči. Nemám nos a uši jsem mrtvá. Pokud tohle nepošleš 15ti lidem zjevím se dnes večer u tvé postele s nožem a zabiju tě.Tohle není vtip! Něco dobrého se ti stane v 15:22-někdo ti zavolá nebo k tobě promluví a řekne : MILUJI TĚ !!!! P.S: Neporuš to!
![pg_fairy_lights[1].jpg](/img/tiny/11.jpg){kind=small}
ASDAWDA
ASDWADA,28. 9. 2012 22:19