Magie Země

Léčivá síla čaker: Sídlo emocí

29. 9. 2016

Sídlo emocí

Přání osobnosti se uspokojují přeměnou energie myšlenky do emocí a jejich projevem. Emoce slouží jako magnet, který k sobě přitahuje vše, co si přejeme: cítíme se šťastní -přitahujeme štěstí. Bohužel jsou přání osobnosti často spojená s očekáváním a podmínkami a i když jsou některé splněné, musíme se přizpůsobit i okolnostem, které nejsou tak ideální, např.:

„Jsem šťastný, jenom když neprší" může vést k dlouhým obdobím špatné nálady, zvláště když si představíme typické anglické počasí! Vyjádřeni našeho přání bez podmínek nám dovolí se těšit ze života v jeho plnosti a žít zcela v přítomnosti, tedy Jsem šťastný"!

Lze tedy říct, že solar plexus je sídlem emocí. Je to oblast, v niž se nachází ego (s malým „e") a souvisí se silou osobnosti neboli vědomím vlastní ceny.

Mnoho duchovních společenství věnuje velké úsilí snaze porazit ego a zcela se ho zbavit. Ale síla, která proti němu bojuje, není nic jiného, než ego samo v podobě osobnosti a brzy je jasné, že takový boj je zcela zbytečný.

Ego prostě potřebujeme. Je to nástroj pro přání duše. Naše ego nám dovoluje kráčet po naší cestě pevně a s důvěrou. Bez něj bychom byli tak zbytečně skromní, že bychom promarnili drahocennou inkarnaci.

Solar plexus je zdrojem podmíněné lásky, zatímco v srdci sídlí nepodmíněná láska. Osobnost si klade podmínky, aby si udržela svůj vliv. Pokud přistupujeme k osobnosti jako k potřebné a užitečné, snadněji se podřídí vedení duše, než když ji chceme zničit. Pak přestává svazovat lásku podmínkami a začne důvěřovat ve vyšší sílu.

Duchovní aspekt: vlastní hodnota

Vědomí vlastní hodnoty je schopnost ocenit sebe sama jen za to, že jsme takoví, jací jsme. Další stádium vztahující se k srdeční čakře, je naučit se sama sebe milovat. Oba tyto aspekty spolu úzce souvisí, avšak cesta k lásce musí projít nejdříve oceněním vlastní hodnoty. V našem bipolárním světě vychází vnitřní sebeocenění z hodnocení našeho vnějšího okolí které brzy ztrácí svou důležitost. To neznamená, že se nemůžeme radovat z ocenění nebo pozornosti, ale nejsme na nich závislí v otázce našeho vnitřního hodnocení.

Nejdříve tedy potřebujeme prožít vnější ohodnocení, což je hlavním obsahem každého sebekratšího rozhovoru:

Jak se máte? Co děláte? Kde pracujete? Jste ženatý? Máte děti?" atd.

Identita je založena na vnějších znacích, vnějším hodnocení. Osobnost potřebuje posílit vědomí vlastní ceny a proto k sobě přitahuje to, co uspokojuje její potřeby. To znamená, že hledáme ocenění, pozornost, obdiv a jsme se svým výkonem spokojeni jen tehdy, pokud se nám dostane z vnějšího světa kladné odezvy.

Cílem osobnosti je získat důvěru v sebe sama bez závislosti na kladné odezvě okolí. To není sobectví ani sebestřednost, ale plné přijetí nás samých s prožitkem vnitřního ocenění.

Odmítat to, co jsme, znamená odmítat našeho stvořitele.

Jakmile dosáhneme tohoto cíle, je naším dalším úkolem si uvědomit přání duše a přesunout přitahující sílu z potřeb osobnosti na potřeby duše. Při této přeměně dochází k přesunu energie ze solar plexu do srdeční čakry.

Na své cestě se setkáváme na astrální úrovni vztahující se k sebehodnocení s oběma póly. Jedním pólem je člověk který se snaží každému vyhovět. Jeho identita je zcela závislá na tom, do jaké míry ostatní potěší a jak ho ostatní potřebují. Na druhém pólu je „sobec", který se jeví jako velmi sebejistý a soběstačný.

Ve skutečnosti ale není žádné oddělení, jen dva body v jednom ohnisku. Oba typy mají nízké sebehodnocení, ale jeden z nich to lépe skrývá. Když pracujeme na úrovni solar plexu, můžeme přecházet z jednoho extrému do druhého nebo být trvale v jednom a bát se ukázat svou druhou skrytou stránku.

Přinejmenším si můžeme uvědomit, že naši skrytou stránku znají všichni kromě nás a že navzdory tomu nás mají rádi.

Člověk, který se snaží všem vyhovět, se děsí představy, že by se zachoval sobecky, ale jak už bylo řečeno, jeho neustálá potřeba pozornosti, ujišťování a lásky vede ke stavu, kdy se stává příliš zaměřený sám na sebe a může být lehce manipulovatelný.

Manipulace má vztah ke všem třem dominantním čakrám (základní, solar plexu a krční), kde je hlavním tématem kontrola. Většinou je manipulace nenápadná, prováděná zdvořile a většinou k ní dochází na emoční úrovni.

„Nikdo se na mě nepřijde podívat" - poté, co rodina chodí na návštěvy dvakrát denně.

„Já vím, že to se mnou není zajímavé, že máš daleko zábavnější známé".

„Neboj se, trvá mi to sice čtyři hodiny, než si udělám něco k jídlu, ale chápu, že práce je přednější".

„Byla jsem strachy úplně nemocná: celý den jsi mi nezavolal!" A když se syn zeptá, proč mu tedy nezavolala sama, typická odpověď je: „Nechtěla jsem tě obtěžovat".

Všechny tyto výroky se stínem emočního vydírání dělají z mluvčího mučedníka, což je velmi obvyklé pro oblast so-lar plexu a zaručuje to vyvolání pocitu viny u příjemce, pokud má sám v oblasti solar plexu něco nedořešeného.

Mučedník říká:

„Abych měl ve společnosti nějakou cenu, musím trpět".

„Nesmím si stěžovat", což často odráží hluboce zakořeněné rodinné náboženské představy typu: „Jsme zde, abychom trpěli, ne abychom se bavili". „Kříž" je málokdy odložen a následuje naprosté zděšení, pokud někdo nabídne, že mučedníkovi ulehčí jeho břímě a naloží si ho na chvíli sám.

Prvotním přáním tohoto typu lidí je pečovat o druhé. Je to obdivuhodná snaha a já sama se o to snažím. Ale když je naše identita a sebehodnocení závislé jen na tom, jestli nás ostatní potřebují, pak je péče zatížena různými podmínkami a může to negativně ovlivnit i její kvalitu.

Dávat a přijímat nepodmíněnou lásku není snadné. I když dáváme ze srdce, není jednoduché oprostit dar, který nabízíme, od jakéhokoli očekávání.

Terapeut se klienta, který přichází na další návštěvu, obvykle ptá, jak se mu daří. Pokud má nízké sebehodnocení, pak odpověď, že to není lepší, příliš sebedůvěru nezvedne. Okamžitá myšlenka bývá: „Je to jeho vina. Měl dělat, co jsem mu řekl". A následují další: „Věděl jsem, že se nezmění. Řeknu mu, aby sem už nechodil". Nebo: „Tak dobrá. Zavřu svou praxi a budu si v klidu meditovat!"

Je to totéž jako v rodině, když chceme, aby nám někdo pochválil naši práci nebo nás ujistil, jak nás miluje. Odpo-véď málokdy zvýší důvěru a většinou je to ještě horší, protože se člověk stydí, že se vůbec zeptal.

„Sluší mi to?" směrem k unavenému a přepracovanému muži.

„No jo, vždycky ti to sluší. Bude už ta večeře?"

Tak upozorňujeme na dluhy, které je třeba splatit. Je to jako bychom ve chvíli dávání nahodili rybářský prut a chytli příjemce za háček, který ho má upozornit, že i když na jedné straně jde o dárek, na druhé straně je ale třeba něco zaplatit.

„Po tom všem, co jsem pro tebe udělala, se mnou budeš takhle jednat?"

„Nikdy mi nepoděkovali za dárek, který jsem jim poslala... někteří lidé opravdu nemají žádné vychování."

„Já jsem jim vždycky pomohla - a kde jsou teď, když je potřebuji?"

Je velmi obtížné vysvětlit takovému pečovatelsky zaměřenému člověku, že nemá žádné právo něco očekávat. Pokud něco očekáváme, znamená to, že je naše dávání spojeno s určitými podmínkami. Takový háček má za následek zášť a vztek z marného očekávání. Bohužel člověk, který chce být stále milován, se bojí dát najevo své negativní pocity z obavy, že by to vedlo ke scénám nebo to rozbilo rodinu. Skutečnost, že spolu členové rodiny nemluví nebo se častují jízlivými či posměšnými poznámkami, problém nijak neřeší. V mysli roste vztek a negativně ovlivňuje úroveň prováděné péče.

Příklad

Dcera chodí navštěvovat svou nepohyblivou matku spíš z povinnosti než z vlastní potřeby. Zlobí se na ní, když není připravená na vycházku a bouchá přitom kolečkovou židlí po schodech dolů. Na konci návštěvy je stará paní vyčerpaná a dcera otrávená.

Z takové návštěvy nemá nikdo užitek. Byla vykonaná ze špatných důvodů, a proto také špatně dopadla. Opět je řešením komunikace. Pokud však byla nedostatečná už léta, není snadné najednou ten balvan odvalit.

V této fázi se hraje hra na oběť a pronásledovatele. Obě účastnice se cítí jako oběť a žádná není ochotná přerušit kruh a „zachránit" situaci.

Jediným řešením je připustit si své pocity a rozhodnout se, co chci opravdu nabídnout. Pak se může situace začít měnit. Možná tam budou nějaké slzy nebo vztek, ale mělo by se o tom mluvit, a ne to využívat jako prostředku, jak na toho druhého zaútočit.

Spíše tedy „mám vztek" než „rozčiluješ mě".

Nikdo nám totiž nic nepůsobí, pokud se my sami nerozhodneme hrát roli oběti. Je to neschopností říci „ne" ze strachu z odmítnutí, a ta vede k stále se opakujícímu typu chování, kdy chceme každému vyhovět.

„Nechci nechat druhé na holičkách" (i když se to nehodí a jsem unavená). Takže to udělám, ale ne vždy s pozitivním naladěním.

Někteří lidé tak skončí jako rohožka u dveří s minimální sebeúctou, což je následek nízkého sebehodnocení a přehnané snahy každému vyhovět. Ve chvíli, kdy řeknou „ne", se jejich okolí zděsí: „Jak to, že nám najednou nepomůže, když nám dvacet let vždy se vším pomohla?"

Pečovatel je vystaven pocitu viny, což většinou nevydrží a vrátí se ke své roli. Pokud ale nepodlehne, najde se pro roli pečovatele za chvíli jiná osoba a na toho původního se brzy zapomene.

To je také jedna z obav lidí pečovatelského typu, že by mohl někdo jiný vykonávat jejich práci stejně dobře jako oni. Potřebují být nepostradatelní, a proto přecházejí veškeré nemoci nebo nevolnosti. Takový člověk na otázku jak se má, odpoví vždy, že dobře, i když ho něco bolí nebo trápí. Jsou to svědomití pracovníci a „hodní chlapečci a holčičky".

Role pečovatele nás může dovést k problému vzájemné závislosti, kdy nás závislost na poskytování péče přivede do kontaktu s lidmi, kteří jsou závislí na prostředcích zvyšujících sebehodnocení jako je alkohol, gambling (patologické hráčství) nebo drogy.

Pečovatel vždy věří, že se jednoho dne jeho partner změní a snaží se o něj starat ještě lépe. Rozbití tohoto stereotypu vyžaduje odvahu a pochopení, že situaci nelze takto ovlivnit.

V současnosti existuje mnoho svépomocných skupin pro závislé, protože se jedná o velmi rozšířený problém. Pečování o druhé je kladně hodnocené a proto dosud na seznamu závislostí chybí. Všichni jsme do určitého stupně na něčem závislí - na alkoholu, hraní, drogách, práci, pečování atd.; to, zda člověk potřebuje pomoc, se vyjadřuje stupněm závislosti. Není však bohužel snadné být objektivní v případě vlastní závislosti.

Pokud jsme dychtiví ostatním pomáhat, máme solar plexus široce otevřený a nasává jako houba veškerou energii, která je v naší blízkosti.

Lidé tohoto typu jsou často na sklonku dne vyčerpaní, protože jednak nasbírali různou pozitivní i negativní energii a jednak se na nich přiživují „energetičtí upíři". U pečovatelských profesí je běžné, že se klient cítí po sezení výborně a terapeut je vyčerpaný. Jedním z důvodů, proč se schovat za psací stůl nebo do bílého pláště, je snaha ochránit se před únikem energie ze solar plexu.

Čím je člověk pod větším tlakem, tím víc se snaží pomáhat a k tím většímu vyčerpání to nakonec vede. Nakonec dojde k syndromu vyhoření, prázdnotě, což se týká krční i základní čakry.

V takovém případě je třeba naopak poskytnout péči vyčerpanému pečovateli, a to může, spolu s uzdravujícím působením času, napravit způsobené škody.

Pečovatel bývá velmi citlivý na poznámky okolí a může se stát i paranoidní v tom smyslu, že jeho myšlenky přináležejí ostatním. Přání vyhovět může vést k chování typu chameleona, kdy se citlivosti solar plexu využívá pro zjištění, co si druhý člověk přeje. Je to nebezpečná lira, protože může vest k naprosté ztrátě sebe sama.

Mnoho lidí podvědomě hraje tuto hru a ocitají se tak zcela mimo kontakt se svou vlastní vnitřní pravdou. Citlivost vzhledem k druhým lidem vede k neschopnosti se vystavit prostředí, které není energeticky vyrovnané.

Dochází k tomu např. u lidí s rozvinutými parapsychologickými schopnostmi, kteří používají solar plexus jako anténu pro přijímání jemných energií. Velmi špatně snášejí, když jsou v nestabilním prostředí nebo když sedí vedle někoho, kdo je energeticky nevyrovnaný. Tito lidé se musí naučit, jak se ochránit nebo jak si toto centrum uzavřít a raději se spolehnout na svou intuici pomocí srdeční a korunní čakry, než na své „břišní" pocity ze solar plexu.

Na druhé straně spektra jsou lidé, kteří se jeví jako sobci, vždy zabezpečující především vlastní potřeby. Zjistila jsem, že je to získaná vlastnost, vybudovaná během mnoha let pocitů nepatřičnosti a nízké sebedůvěry. V mnoha případech napomáhá ke zvednutí sebedůvěry alkohol a stává se součástí každodenního programu.

Je velmi obtížné zbourat hradby, které jsme si postavili abychom ochránili zranitelné vnitřní jádro. Lze toho dosáhnout jen zvýšením vnitřní důvěry, takže se pak cítíme natolik bezpečně, že odstraníme zdi vlastníma rukama.

Ten, kdo skutečně věří ve svou vlastní cenu, to nemusí každému vykládat. Tito lidé vystupují otevřeně a objektivně. Potřeba se vychloubat nebo si dělat reklamu odhaluje nemocnou sebedůvěru toužící po opětovném ujišťováni a podpoře.

Nízké sebehodnocení znamená, že je obtížné požádat o pomoc nebo o splnění svého přání. Taková žádost odhaluje nějakou nedostatečnost nebo slabost, a proto je třeba si takové věci nechat pro sebe. Lidé tohoto typu si nikdy nestěžují: raději snášejí jakýkoli typ zneužívání, než aby „zranili ostatní". Někdy mají na sobě obrovské břemeno, které odhodlaně snášejí, místo aby se postavili proti těm, kteří je utlačují. Vyhýbají se konfliktu za jakoukoli cenu a snaží se udržet klid a mír. Nakonec dojde k vnitřnímu duševnímu boji mezi snahou pečovat a pocitem, že ho ostatní využívají:

„Hrozně mě zlobí, ale nechci mu nic říct, protože je tak náladový".

„Vadí mi, jakým způsobem mě využívá, ale nechci ji rozčílit".

Pokud se pečovatel neodhodlá promluvit a riskovat konflikt, situace se nezmění. Ve většině případů není reakce nebo konflikt o nic horší než původní patová situace.

Lidé s nízkým sebehodnocením bývají dobrými posluchači. Naslouchají, ale sami nemluví, protože mají pocit, že nemají co říct; nechtějí ostatní obtěžovat a mají strach, že je nebude nikdo poslouchat. Když však dostanou prostor se projevit, nejsou k zastavení a pokračují bez ohledu na ostatní. Nyní je na jejich posluchačích, aby zaujali pozici odrážející jejich vlastní sebedůvěru, kde si stanoví hranice, kolik času a energie jsou v této situaci ochotni určitému člověku věnovat.

Není neobvyklé, že se taková situace mnohokrát zopakuje a že nový posluchač je vždy ujištěn, že je jediný, komu je možné věřit, což může samozřejmě bolavé, nedostatečné ego také pozvednout.

Christine R. Page

Léčivá síla čaker

Zdroj: http://www.probuzeni.blogspot.cz/