Jeden misogynský vtip říká, že ženy jsou nejchytřejší tvorové po člověku, ale musí se tužit, aby si to druhé místo udržely, protože se už na ně mačkají delfíni. Zatímco z hlediska žen jde bezpochyby o urážku, obdiv k delfínímu mozku je namístě. Pokud jde o absolutní hmotnost mozku, pak nás delfíni trumfnou. Jejich mozek váží v průměru 1 600 gramů. My si nosíme v mozkovně asi 1 300 gramů nervové tkáně. Pokud jde o poměr hmotnosti mozku a hmotnosti těla, pak kytovcům porážku vracíme. Delfíny handicapuje tělesná hmotnost  pohybující se obvykle od 200 do 300 kg. I notně obézní člověk se těší v přepočtu na kilogram tělesné hmotnosti z větší „porce“ mozku. Delfíni však trumfnou v tomto ukazateli všechny lidoopy.

Velikost mozku jistě není přímým měřítkem inteligence. Velryby, jako je plejtvák obrovský, mají mozky mnohonásobně větší, ale chytřejší než člověk nebo delfín zřejmě nejsou.

Delfíni však prokázali celou řadu dovedností, které na nás dělají velký dojem. Zjevně používají zvuky, které jsou specifické pro každého jedince. Ten se prostřednictvím tohoto „osobního“ zvuku ohlašuje ostatním delfínům. Ti na oplátku „oslovují“ každého delfína jeho osobním zvukem. Jde tedy o obdobu našich jmen. 

Delfíni jako jedni z mála tvorů úspěšně zvládli tzv. zrcadlový test. Pokud umístíme delfínovi na hlavu nepozorovaně značku, kterou může vidět jen při pohledu do zrcadla, delfín se snaží značku odstranit.  Vědci si toto počínání vysvětlují tak, že delfín chápe, že v zrcadle je zobrazen on sám a poznává se. Tato schopnost je považována za důkaz, že zvíře vnímá samo sebe jako individuum. Rovnítko mezi zvládnutím zrcadlového testu a inteligencí lze však klást jen těžko. Zvláště když celkem nedávno prošla úspěšně zrcadlovým testem i straka s příslovečně malým ptačím mozečkem. 

Na konferenci American Association for the Advancement of Science (AAAS) konané  od 18. do 22. února 2010 v kalifornském San Diegu se vědci kromě jiného zabývali i otázkou, jak moc jsou delfíni vlastně chytří a nakolik se tito kytovci díky inteligence vymykají z říše zvířat. Měli bychom na delfíny nahlížet jako na „osoby“ a také se tak k nim chovat?  Někteří ochránci zvířat se pokoušeli zajistit statut osoby šimpanzům. V Rakousku nedávno nepřiznal soud šimpanzům právo na právního zástupce a v některých zemích se hovořilo tom, zda by neměli mít šimpanzi zástupce v parlamentu. Delfíni zřejmě přicházejí na řadu právě teď. Jak vyplynulo z jednání na konferenci AAAS, v přiznání statutu osoby nejsou tak úplně bez šance.

V delfíním mozku byly objeveny neurony, které se u člověka podílejí na vzniku emocí, vnímání sociálních vazeb a schopnosti empatie. Delfíni se učí novým dovednostem podobným způsobem  jako děti a jejich komunikace je velmi „košatá“. Jsou s to chápat instrukce, které jim člověk předává gesty a to dokonce i v případě, že jsou gesta uspořádána do komplikovanějších řetězců. Zjednodušeně lze říci, že delfín chápe nejen „slova“, ale i „věty“.

Na konferenci AAAS zazněly hlasy, které se braly za „práva delfínů“.  Psycholožka Diana Reissová z Hunter College na City University of New York odsoudila zabíjení delfínů. Neuroložka Lori Marinová z Emory University v Atlantě připustila, že vlastnosti delfínů, pro které je studium těchto kytovců tak vzrušující, jsou zároveň vlastnostmi, kvůli kterým bychom měli delfíny ušetřit zajetí. Ve volné přírodě obývá delfín asi sto kilometrů čtverečních oceánu. V zajetí má k dispozici jen zlomek tohoto prostoru.

Nejdále zašel filosof Thomas White z kalifornské Loyola Marymount University, který odmítl názor, že delfíni jsou „skoro jako lidé“. Podle Whitea jsou delfíni lidem rovnocenní a je jim třeba přiznat statut „osoby“.  White připustil, že definici „osoby“ je velmi těžké formulovat, ale delfíni ji podle něj bezpochyby naplňují.

„Jsou živí, jsou si vědomi svého okolí a mají emoce. Vedle toho mají i osobnost, vykazují sebekontrolu a chovají se k sobě slušně, přímo eticky. Když tedy máme definovat osobu, pak delfíni tuto definici splňují,“ říká White.

Samozřejmě se našli „nechutní šťourové“, kteří tento skvěle vykreslený obrázek delfína narušili pochybnostmi. Zpráva z konference AAAS otištěná v prestižním vědeckém týdeníku Science (ten vydává právě AAAS) uvádí za všechny jen neuroanatoma Jacopa  Anneseho z University of California  v San Diegu. Ten upozornil, že zatím nevíme, co je zdrojem inteligence v lidském mozku. A to svůj vlastní mozek zkoumáme dlouhá desetiletí.

„Ani u člověka nevíme, jaký je vztah mezi strukturou mozku a funkcemi mozku. Tím méně víme, jaký má vztah struktura mozku  k inteligenci. O mozku delfínu víme ještě mnohem méně.“

Delfín je bezpochyby úžasný tvor. Thomas White pro něj navrhuje označení „nohuman person“, což bychom si mohli volně přeložit jako „nečlověčí člověk“. Je ale otázka, jestli náš obdiv nepřerůstá až k nekritickému uctívání, k jakési formě zoofilie, která staví zvíře nad člověka.  U nás se tato „úchylka“  projevuje přímo masově. Zatím nikoli bojem za rovnoprávnost delfínů, ale například tím, že i tu nejtitěrnější garsonku na sídlišti musí její lidští obyvatelé sdílet s psíčkem, psem či psiskem. 

S ohledem na to, jakým směrem se diskuse o delfínech na konferenci AAAS ubírala, nezbývá než vyjádřit podiv nad skutečností, že delfíni na konferenci pozváni nebyli. Ze strany kytovců  lze označit diskusi na konferenci za jednání „o nás bez nás“. Možná by stálo za to, aby se účastníci konference zeptali přímo těch, kterých se to týká: „Delfíni, jste osoby? Jste osobnosti?“ Zatím se ani ti nejlepší „delfínologové“  neumějí na tyto klíčové problémy zeptat tak, aby dostali odpověď, které by rozuměli. To nutně nemusí být důkaz nízké inteligence delfínů. Až „delfínologové“ komunikaci s delfíny konečně zvládnou na potřebné úrovni, můžou se dočkat i velmi nepříjemného překvapení. Třeba jim nějaký mluvčí delfínů skákavých řekne: „No jasně že my jsme osoby a že každý z nás je osobnost. Ale u vás lidí si tím nejsme jistí.“