Magie Země

Každé narození je zázrak. Přichází malá bytost, která má vlastní charakter a vůli. Kdo to je? Odkud přichází? A jaký vliv na jeho osobnost mají rodiče?

Někdo je tu!

Během devíti měsíců těhotenství se v těle nastávající matky vyvíjí nový život. Zpočátku není nic vidět, žena vznikající tělíčko nevnímá a ví jen nepřímo, že se v ní něco odehrává.

Náhle se však toto „něco“ začne pohybovat a reagovat na různé podněty. Brzy je maminka bude vnímat jako malou živou bytost s vlastní osobností. Někdo je tu!

Tento dojem sílí s blížícím se porodem. Bytost, která sama cítí, vnímá, reaguje, něco chce! Někdo, kdo bude později svůj život utvářet podle vlastních přání.

S ohledem na „nový život“ se každé zrození jeví jako zázrak. Vyvstávají ovšem také otázky: Odkud pochází tato bytost, která právě přišla na svět? Je součástí svých rodičů? Opravdu ji rodiče stvořili?

Rodiče zajisté ze sebe dali něco, aby se dítě mohlo narodit. Jedná se o něco hmotného: vajíčko, spermie a další látky přispěly během těhotenství k tomu, že vzniklo tělo novorozeněte. Avšak toto dítě má také vlastní charakter, vlastní vůli, vlastní osobnost. To vše pochází také od rodičů?

Odpověď na tyto otázky závisí na tom, zda na člověka pohlížíme jen jako na tělo z masa a kostí nebo zda v jádru jeho bytosti tušíme něco nehmotného, jestli tedy připisujeme povahové vlastnosti nehmotné duši, která během svého pozemského pobytu „bydlí“ v těle.

Všechna velká náboženství vycházejí z nehmotného elementu v člověku. V biblické zprávě o stvoření člověka je například jasně vyjádřeno, že člověk byl „zformován z prachu země“ a tomuto hmotnému tělu pak byl „vdechnut dech života“ (viz 1. Mojžíšova 2,7).

Pro tuto dvojí přirozenost člověka – hmotné tělo a živou duši – nemluví jen náboženské tradice, nýbrž také mnohá pozorování dětí. Když například miminko začne pohybovat rukama, máme dojem, že se učí ovládat nový „nástroj“. Živá duše se vědomě snaží dostat tělo „pod kontrolu“. Novorozenci také projevují svými přáními a projevy nespokojenosti vlastní osobnost.

Naše řeč vyjadřuje intuitivní vědění, že lidská duše existovala již před narozením. Když říkáme, že „matka přivádí své dítě na svět“, pak je v tom přece ukrytý předpoklad, že duše dítěte původně není z tohoto světa.

Také když říkáme, že je někdo „rozený básník“ nebo má „v sobě nadání“, tak tím upozorňujeme na schopnosti, které si tento člověk „přinesl“.

Samozřejmý předpoklad, že duše existovala už před narozením, vyjadřuje také typicky dětská otázka: „Řekni mi, maminko, kde byl můj malý bráška, než k nám přišel?“ Dítě předpokládá, že nikdo se nemohl náhle objevit z ničeho.

O čápovi

Vyprávění o čápovi, který přináší děti, obrazně říká, že každé dítě existovalo ve „velmi vzdáleném světě“ před tím, než přišlo do rodiny. Naproti tomu vědecký pohled vidí „původ života“ ve spojení spermie a vajíčka. Vliv nehmotné duše není prokazatelný. Podle toho by bylo každé dítě plodem výhradně svých rodičů, a rodiče, kteří dítěti „darovali život“, by byli odpovědni za všechny jeho schopnosti a vady.

Nad touto představou „darování života“ se přirozeně již mnoho matek a otců zamýšlelo. Kdo totiž může sám sebe poctivě a upřímně označit za „stvořitele“?

Už jen skutečnost, že dítě přichází na svět skrze ně, je pro mnohé matky těžko pochopitelná. Copak ona vědomě přispívá k tomu, aby se v ní malé tělíčko mohlo formovat? Jaké myšlenky, slova a činy se projevují na vývoji dítěte? Matka sice dává příležitost k plození, ale k němu dochází bez jejího vědomí a přičinění, což platí i pro následné dělení buněk a vývoj orgánů. Také trvání těhotenství nemůže žena v normálním případě ovlivnit a porod se dostaví, aniž by to vědomě chtěla.

To vše poukazuje na to, že představa, že my lidé dáváme svým dětem život, není úplně správná. Můžeme porod umožnit, můžeme vytvořit dobré pozemské a duchovní předpoklady, ale samotné utváření novorozence probíhá mimo dosah naší vůle.

Lidská duše existovala již před svým narozením, těhotenstvím ovšem dostala příležitost vtělit se do hmotného těla a „vdechnout mu život“.

Rozdílnost v narozeních

Pokud vycházíme z takové předchozí existence duše, pak ihned vyvstává další otázka, jak se máme dívat na rozdílnost v narozeních. Proč musí například některé děti protrpět těžké nemoci a jiné nikoli? Neexistuje v životě spravedlnost?

O této otázce se hodně diskutuje, ale vlastně existují jen dvě možnosti: buď předpokládáme, že mnohé „nevinné děti“ skutečně musí trpět neprávem – nebo existuje skrytá zákonitost, která bdí nad tím, aby přišlo „správné dítě do správné rodiny“.

Vycházíme-li z toho, že celé stvoření je prostoupeno láskou a spravedlností, tvoří jen druhá odpověď základ pro další úvahy. Žádný člověk není nevinný, když „přichází na svět“, ale přináší si s sebou něco, co je přesně v souladu s jeho zrozením. Už dříve si tedy vypěstoval určité kladné či záporné povahové rysy, „zasel setbu“, kterou „sklízí“ v poměrech svého narození.

Vzpomínky na dřívější pozemské životy

Přestože mnozí lidé již dnes věří na reinkarnaci, často se jako hlavní argument proti opakovaným životům na zemi uvádí, že si nikdo na minulé životy nevzpomíná. To je však omyl. Ve skutečnosti existuje velký počet dětí, které jsou schopné podávat zprávy o událostech z předchozích životů. Tyto děti jsou většinou mladší čtyř let, když začnou spontánně vyprávět o svých dřívějších rodičích nebo sourozencích, o svém dřívějším jméně, o domě, v němž žily, o své tehdejší rodině nebo o určitých osobách. O důležitých událostech, například o svatbě, úrazu nebo nemoci, vyprávějí tyto děti opakovaně. Zdá se, že jsou těmito událostmi stále ještě hluboce pohnuty.

Na tato svědectví se samozřejmě můžeme dívat jako na produkty fantazie, ale ve skutečnosti se za nimi ukrývá mnohem víc. Kanadský badatel Ian Stevenson (1918–2007) podrobně a systematicky zkoumal několik stovek takových zpráv, navštívil místa, o nichž děti vyprávěly, dával dohromady informace svědků, opakovaně se dotazoval a došel k závěru, že tato líčení jsou pravdivá. Děti si skutečně dokázaly vzpomenout na své minulé životy.

Někdy je identifikace dítěte se svou předchozí osobností mimořádně silná. Takové děti pak hovoří o minulosti se zármutkem, touží po tom, aby se mohly vrátit na místo svého minulého života, znovu se setkat se svými rodiči nebo chtějí být oslovovány svým „správným jménem“.

Pokud se skutečně dostanou tam, kde žily svůj předchozí život, pak naleznou i ve spleti ulic cestu domů. Poznávají členy své rodiny nebo sousedy a dokáží rozpoznat stavební změny, jimiž prošel jejich dům.

Přirozeně se jedná o výjimečné případy, které předpokládají, že se člověk po své smrti zase velmi brzy narodí. To ale nemůžeme považovat za pravidlo.

Jádro člověka

Vycházejme tedy z toho, že každý člověk, když přichází na svět, je formován svými zážitky z minulých pozemských životů – i když si na ně vědomě nevzpomíná.

Nyní se nabízí otázka: Co je bytostným jádrem člověka, jeho osobního já, které vše, co v minulém životě zaselo, musí sklidit – v podobě zdraví nebo nemoci, šťastného nebo nešťastného osudu? Osobní já, které rodiče ani nestvořili, ani nezplodili, nýbrž které k sobě s novorozencem jen přijali?

Já je duch člověka¹. Tento duch pochází z jiné, nehmotné úrovně stvoření. Je centrem našeho vědomí, z něj pocházejí všechny duchovní schopnosti jako svobodná vůle, cit pro dobro a spravedlnost nebo smysl pro krásu. My lidé jsme duchovní bytosti, tělesný mozek je naproti tomu jen nástroj, který máme k dispozici pro život v pozemském světě.

Proto říkáme naprosto správně: „Mám tělo!“ Ale bylo by chybné říci: „Mám ducha“. Ducha nemáme, nýbrž my jako duchové se inkarnujeme do těla. Výraz „inkarnovat se“ – „vtělit se“ – vyjadřuje tento proces velmi přesně: duch vstoupí do těla, které je pro něj připraveno. On do něj vstoupí, ale nestává se tělem.

Z tohoto úhlu pohledu dostává oplodnění vajíčka zcela nový význam. Plozením nezačíná život nového ducha, nýbrž jen vývoj dětského tělíčka, tedy hmotného obalu, do něhož se duch vtělí a který při své smrti opět opustí.

Lidským rozmnožováním nevzniká nový život, ale jen nový obal, který bude ochraňovat nesmrtelného ducha ve světě vzniku a zániku.