Magie Země

Pohled na medicínu 21. století je velmi absurdní. Na straně jedné stojí vysoce vyvinutá technika, s jejíž pomocí je lidské tělo rozpitváváno do stále větších detailů, na straně druhé medicína stále vězí ve svém extrémně omezeném způsobu pozorování člověka a snaží se ho popsat jen jako čistě materiální bytost.

Na tomto základě se ale pro mnohé nemoci stále nedaří nalézt pravou příčinu jejich původu. Fyzické tělo nemoci pouze zobrazuje, jako v zrcadle se v něm jeví vnitřní stav člověka. A právě vnitřní stav rozhoduje o vzniku nemoci. Nemoc se na fyzické tělo přenáší prostřednictvím takzvaného astrálního těla, jež také můžeme nazvat tělem energetickým. Cesta ke zdraví a k životu musí tedy začínat u vnitřní, duchovní podstaty člověka. Seriál je volným přepracováním části textů knihy Cesta k životu autorů Marcely Müllerové-Paloučkové a MUDr. Jana Paloučka. Seriál pro vás připravuje MUDr. Jan Palouček.

Úloha alternativní medicíny

Výrazu „alternativní medicína“ se používá k označení diagnostických a léčebných metod, které stojí mimo rámec běžných lékařských postupů a jsou zpravidla prováděny osobami bez lékařského vzdělání. Její postavení není snadné, neboť je spíše trpěna než povzbuzována k životu. Nelze ji dost dobře zakázat, protože prokazatelně funguje. „Alternativní léčebné postupy“ se často považují za pouhou náhražku nebo doplněk klasického medicínského úsilí – zejména v případech, kde klasická zdravotní péče ztrácí o pacienta zájem nebo prostě selhává. Skutečná úloha alternativní medicíny nespočívá podle našeho pojetí jen v doplnění současné nebo zpochybňování klasické medicíny, nýbrž v jejím přetvoření. Alternativní medicína nevolá po pálení knih, tím by přece usilovala o zavržení hodnotných zkušeností, přesto je však novým, rozšířeným způsobem pohledu. Je nemyslitelné, aby byla někdy klasická medicína zcela nahrazena medicínou alternativní a naopak stejně nesmyslné by bylo očekávaní, že školská medicína může být samostatně úspěšná, odděluje-li se od všech možností ležících mimo fyzické tělo. Alternativní i klasická medicína naleznou v budoucnu své indikační oblasti, avšak hranice mezi nimi by měly být pružné.

Metody alternativní medicíny 

Alternativní medicína zahrnuje řadu diagnostických a léčebných postupů, které právě svou zdánlivou jednoduchostí svádějí k mylné domněnce, že se dají vcelku snadno osvojit. Ti, kteří si kladou za cíl dosahovat v těchto disciplínách dobrých výsledků, musí nejen jejich studiu, nýbrž především vlastní praxi bezpodmínečně věnovat většinu svého času. A skutečně úspěšným se bude moci stát jen ten, kdo má, kromě manuální zručnosti a schopnosti úsudku, schopnost intenzivní energetické komunikace s nemocným člověkem.

Tyto předpoklady jsou nutností pro všechny alternativní léčebné metody nezávisle na tom, zda se jedná o akupunkturu, akupresuru, masáže Shiatsu nebo fytoterapeutická opatření. Bez schopnosti ovlivňovat skrze vlastní energetické pole energetický stav jiného organismu, zůstávají tyto techniky pouze zlomkem dosažitelného účinku.

Nemoc – překvapující katastrofa?

Nemoci jsou samozřejmě nejčastějším důvodem, proč člověk navštěvuje lékaře nebo léčitele. O významu zdraví začíná uvažovat zpravidla teprve v okamžiku, kdy o něj přišel.

Nemoc se považuje nejčastěji za katastrofu, která náhle a bez viditelných příčin osudově zasahuje do života. Člověk je překvapen, klade si otázku, proč právě on je postiženým – ačkoliv on sám zpravidla neudělal nic, čím by mohl vzniku této újmy předejít.

Nemoc však nepřichází bez příčiny. Pokud se někdo domnívá, že onemocnět je snadné, pak se mýlí. Onemocnět vyžaduje naopak velmi mnoho úsilí. Často po mnoho let musí člověk investovat svůj čas, energii a prostředky na to, aby se jednoho dne dočkal odpovídajícího výsledku – nemoci. Nemoc je jeho výpěstkem, který přivedl ke zralosti a rozkvětu svým životním stylem, svým jednáním.

Přijmout odpovědnost za ztrátu svého zdraví je pro většinu lidí velmi nepříjemnou záležitostí. I z tohoto důvodu se vynakládá tak veliké úsilí na to, aby se v roli pachatele ocitl někdo jiný. Pozornost se zaměřuje na nepřehledný zástup patogenních faktorů a okolností, které dávají možnost vpravit se rychle do pozice postiženého a uniknout tak pocitu odpovědnosti. Avšak ani lidé, kteří pociťují jistou spoluodpovědnost za ztrátu svého zdraví, nemají o této věci dostatečně správnou představu. Nemoci nevznikají jenom v důsledku nevhodného stravování nebo nedostatku tělesného pohybu, ale především následkem psychického napětí či nerovnováhy, které si každý člověk vytváří zcela sám na základě svého pohledu na život a na svět. Příčinou duševních stavů, které v konečném důsledku vedou k onemocněním, nejsou tedy okolnosti a situace, nýbrž způsob, jakým jsme se rozhodli je vnímat.

Mluvíme-li o nemoci, je třeba zdůraznit, že nemoc je ve většině případů výsledkem narušení přirozeného spojení s celkem. Protože je však člověk v tomto spojení především přijímající a tím i plně závislou stranou, musí se podřídit. Místem jeho zrodu a nakonec i jeho partnerem je vesmír, stvoření, s nímž musí udržovat harmonické spojení, chce-li zůstat naživu a zdráv. Podmínky, za jakých může toto zdravé spojení udržet, nejsou snad přenechány jeho úsudku, ale jsou mu dosazeny. Proto by se měl člověk ve vlastním zájmu starat o jejich plnění, neboť je to jediný způsob, jak může a má trvale vyrovnávat dar svého života. Toho by si měl být vědom každý, kdo usiluje o uzdravení. Jako tvor vybavený svobodnou vůlí může se sice člověk vzpírat, čemukoliv se mu zachce, ale neměl by pak překvapeně hledět na výsledek. Zachovávat spojení znamená žít tělesně i duševně v souladu s tím, co je nezměnitelně dáno, tedy s přírodními zákony. Do duševní oblasti se tyto zákony promítají jako morální zásady a názory na život a jeho smysl. Morálka a smysl života je tedy, pro mnohé jistě překvapivě, pevnou konstantou vesmíru a nikoliv proměnnou veličinou, kterou je možno podle vlastních potřeb upravovat. Proto člověk, který žije podle správných morálních zásad a představ, žije také v souladu s přírodními zákony. Život podle jiných představ vytváří zpočátku neviditelný energetický konflikt, který se dříve nebo později přenese i do hmotné roviny. Způsob vnitřní existence, tedy názory, v nichž člověk žije, jsou proto tím podstatným, co vytváří nebo naopak narušuje jeho vazbu k celku a rozhoduje tak i o jeho zdravotním osudu.

Léčení – co je to? 

Jestliže nemoc je důsledkem narušení rovnovážného stavu, léčení musí být snahou směřující k opačnému cíli, tj. k obnovení této rovnováhy. Disharmonie, či oddělenost od života celku, projevující se vznikem onemocnění, má vždy svůj původ v jednání lidí samotných. Je však pohodlnější vidět v pozadí svých obtíží namísto skutečných příčin v sobě samém spíše nevyzpytatelný osud, náhodu nebo jiné okolnosti, které pomáhají vytěsnit nepříjemné pomyšlení na vlastní odpovědnost. Člověk se tímto sebeklamem jen vzdaluje možnosti uzdravení a promeškává čas, který mu osud přináší k hlubšímu zamyšlení nad svým životem. Pokud setrvává v roli oběti, nemůže očekávat, že ho napadne něco spásného.

Nezávisle na své vůli je podroben přírodním zákonům, bez ohledu na to, zda je poznal či nikoliv. Nemoc je v nejobecnější rovině následkem jakékoliv nevědomé nebo i úmyslné ignorace jasně stanovených pravidel života, znamením, že člověk vede život podle vlastních pravidel. Nemoc není trestem, ale imunitní reakcí vesmíru, který se brání šíření nákazy. Je nápravným opatřením, pobídnutím k jinému pohledu na život.

Vykládáme-li si léčení jen jako snahu o likvidaci nějakého problému, aniž bychom se pokusili nalézt skutečnou příčinu jeho vzniku, pak jsme na tom podobně, jako kdybychom se snažili odstranit strom z cesty uřezáním jedné větve z jeho koruny.

Léčení je cestou k souzvuku, cestou, na níž člověk odkládá svou ješitnost a učí se sklánět před dokonalostí přírodních zákonů. Po této cestě musí každý kráčet sám.

Lékař nebo léčitel ho mohou na této cestě provázet, pokud již sami proputovali tu její část, kde chtějí působit jako pomocníci. Uzdravení je obnovení spojení. Není myslitelné bez obratu ve způsobu myšlení, bez převratných změn v názorech a návycích. Pouhé potlačení příznaků nemoci, či operativní odstranění nemocného orgánu může sice přinést pacientovi výraznou úlevu a potřebný čas, ale nespočívá v nich ještě ani zdaleka skutečné uzdravení, tím méně záruka trvalého zdraví.

Lékař nebo léčitel?

Otázka, kdo je kompetentní k tomu, aby léčil, je dodnes předmětem mnoha sporů. Mnoho lékařů již získalo k alternativní léčbě kladný vztah a mohou svým pacientům nabídnout kombinaci dvou vzdělání. Jsou to nakonec hlavně pacienti, kteří svým zájmem a potřebami povzbuzují lékaře k tomu, aby si rozšiřovali obzor. Stále více pacientů oprávněně požaduje, aby se s nimi zacházelo jinak než s pouhou hmotou. Vedou je k tomu jejich osobní zkušenosti, jejich prožitky, které jsou pro ně nevyvratitelnou skutečností. Od lékařů očekávají, že budou jejich vnitřní život respektovat a nikoliv zesměšňovat a popírat. Přesto je však stále ještě dosti lékařů, kterým v tom vzdělání, hrdost na akademické hodnosti a strach ze ztráty prestiže brání. Zvýšený zájem lékařů o alternativní medicínské fenomény přináší každoročně bezpočet důkazů o jejich existenci. Odmítání a nevědomost lékařů na tomto poli se tak stává stále více otázkou jejich nedostatečného vzdělání a zájmu.

Na rozdíl od lékařů, kterým je společné víceméně jednotné vzdělání, jsou léčitelé velmi nesourodou skupinou, která se neřídí žádnými závaznými pravidly. Tato okolnost má svoje dobré i stinné stránky. Člověk, který je nadaný léčivou silou, ji získal darem od Stvořitele, a to zcela nezávisle na pozemském vzdělání. Otázku, jak tuto sílu správně používat, mu pomohou rozřešit jen jeho vlastní zkušenosti. Proto potřebuje jistou volnost a prostor pro jejich získávání.

Na druhou stranu nenesou léčitelé za své konání, v porovnání s lékaři, téměř žádnou odpovědnost. Často jim chybí i ty nejzákladnější patofyziologické znalosti, které by jim umožňovaly komunikaci s lékaři, po níž tak naléhavě volají.

Prozatím však neexistují žádná opatření, která by umožnila vytvoření příznivých podmínek pro tak naléhavě nutnou spolupráci. Nejasný vztah klasické medicíny k fenoménu léčitelských schopností staví léčitelství víceméně mimo zákon. Léčivá energie oficiálně neexistuje, přestože většina lidí ví, že existuje. Ví to na základě vlastní zkušenosti. Tak zde stojí proti sobě dvě tvrzení, jedno vzniklé na základě prožitků, druhé vzniklé na základě dohadů. Je to stav bezvládí, který vytváří nezdravý prostor pro řadu lidí, kteří nemají ani poctivé úmysly, ani pravé léčitelské schopnosti. Tito lidé svým působením diskreditují hodnotné výsledky a působení opravdových léčitelů.

Otázka „lékař nebo léčitel?“ staví zcela nesprávně do konfliktu dva póly léčebného umění, které jsou rovnocenné a mají proto působit společně ve prospěch zdraví pacienta. V budoucnu bude spolupráce lékaře a léčitele nejenom možná, ale nanejvýš nutná. Předpokladem takové spolupráce je ovšem přesná znalost rozsahu svých možností jak ze strany lékaře, tak i léčitele. Tato spolupráce umožní stanovit pro každé onemocnění optimální taktiku. Např. příprava na operaci, vlastní operace i rekonvalescence může probíhat za spolupůsobení léčitele. Tím budou vytvořeny mnohem příznivější podmínky pro celkový průběh lékařského zákroku.

Mohou léčitelé škodit?

Skutečných léčitelů nikdy mnoho nebylo a nikdy mnoho nebude. Přirozená schopnost každého člověka vnímat neviditelný svět a zprostředkovávat přenos síly je u léčitele vystupňována. Bereme-li v úvahu jen skutečné léčitelské schopnosti, které se u člověka vyvinuly přirozeným způsobem, pak je bezpředmětné obávat se jakéhokoliv rizika, spojeného s působením léčivé síly.

Přesto je však třeba zmínit se o některých negativních aspektech.

Nebezpečí fyzického poškození vzniká zejména tehdy, přecení-li léčitel svoje diagnostické nebo léčitelské schopnosti a nepředá-li pacienta včas do péče lékařů. Také vysazení určitých léků bez vědomí a souhlasu lékaře může přivodit zhoršení zdravotního stavu. Tímto způsobem mohou poškodit pacienta zejména ti léčitelé, kteří svoje schopnosti mylně považují za nadřazené a kteří dosud nepoznali svoje omezené možnosti. Léčitelé, kteří si osvojili dostatek vědomostí i odpovědnosti, svoje pacienty tímto způsobem nikdy neohrozí. Při použití skutečné léčivé síly není třeba obávat se ani nežádoucího analgetického účinku, který by mohl dočasně potlačit příznaky závažného onemocnění.

Od skutečného zhoršení zdravotního stavu je třeba odlišit běžné reakce doprovázející léčení, které jsou způsobeny obnovením průtoku energie. Mezi nejčastější reakce patří následující: závrať a lehčí poruchy pohybové koordinace, připomínající stav lehké opilosti, pocity silného tepla, únava, která je pociťována jako příjemná a často vyústí v krátký a tvrdý spánek, přechodné zhoršení obtíží, horečky, zimnice.

Zřídka se můžeme setkat s lidmi, kteří sice vystupují jako léčitelé, avšak jejich hlavní schopností je odčerpávat životní sílu svým klientům, což mohou činit neúmyslně, anebo méně často záměrně.

Mnohem závažnější škody však vznikají působením léčitelů v duchovní rovině. Léčitel, ať si to již uvědomuje či ne, zprostředkovává při svém působení také svoje názory na život a jeho smysl. Je-li působení léčitele účinné, spočívá v tom pro pacienta nezřídka i důkaz o tom, že názory léčitele jsou pravdivé. Člověk, který si svou představu o životě teprve formuje, může tak být snadno a nepozorovaně zaveden na falešnou cestu. Začne-li pak v tomto smyslu jednat a žít, vytváří si mnohem větší překážku, než byl jeho původní zdravotní problém.

Jak se tedy pozná dobrý léčitel?

Dobrý léčitel povzbuzuje tělo i ducha. Jeho působení má přinášet jak tělesnou, tak i duševní úlevu. Hlavním cílem dobrého léčitele by nemělo být jen tělesné uzdravení, ale především vnitřní proměna pacienta, která dává jeho tělu novou oporu. Měl by mít na zřeteli jeho celý život a nikoliv jen zdravotní problém, který ho k němu přivedl.

Posuzování léčitelských schopností je komplexní záležitostí, která se nemůže obejít bez vyjádření pacienta, lékaře a dalšího léčitele. Měřítkem léčitelských schopností nemá být jen fyzické uzdravení, k němuž nemůže často z různých důvodů dojít, ale měl by jím být především názorový vývoj, jímž pacient prochází a k němuž je léčitelem inspirován. Přijetí jiného úhlu pohledu na život a jeho smysl přináší obohacení vnitřního života, novou motivaci a perspektivu. Duševní pohyb si bezprostředně vynucuje také změny ve hmotné rovině. Jeho prostřednictvím získává tělo novou sílu, která mu pomáhá obnovit zákonitou činnost jeho orgánů a tkání.

Protože jsou léčitelské schopnosti darem, který má být použit přesně k tomu účelu, k jakému byl dán, je s nimi spojen také nevyslovený závazek. Léčitel má tohoto daru využít ke svému osobnímu růstu, ke znovunalezení ztracené cesty k Bohu, který mu tento dar jako závažnou upomínku svěřil. Často spočívá pro člověka v léčitelských schopnostech jediná možnost jeho vlastní záchrany, neboť jiným způsobem by nebyl schopen napravit to, co svým předchozím působením v minulých inkarnacích napáchal. Na léčitele by se v jeho vlastním zájmu mělo hledět jako na člověka, který má sám co napravovat a poznávat, a nikoliv jako na nadřazenou bytost, která je zde jen k tomu, aby rozdávala nadpozemskou moudrost.

V témže smyslu má každý léčitel pomáhat i druhým lidem. Skromně a s vědomím vlastní nedostatečnosti má druhé povzbuzovat v jejich víře, vracet jim odvahu a obracet jejich pohled vzhůru.

Kdo není dosud schopen spatřovat v daru léčitelských schopností tento hluboký smysl, neměl by se ve vlastním zájmu vůbec odvažovat, aby jej posuzoval.