Magie Země

Wu - šu

Wu - šu, neboli kung-fu, jak tomu říkáme my, v západní civilizaci je mužskou formou zemského pohybu. Samozřejmě, že ho necvičí i muži, existuje i mnoho stylů, určené pro ženy, ale pohyby při něm odpovídají více mužské stránky věci. První ze stylů wu - šu vznikaly v šaolinských klášterech, neboť mniši, kteří se ohýbaly celý den nad svitky svatých knih, neměli mnoho možností, jak si udržet zdraví. Proto s pomocí různých lékařských poznatků začali přicházet na taneční, pohybové soustavy, které rozdmýchávali v těle ty správné , hormóny, enzymy, prostě všechno, tak že si své zdraví nnejen udržovali,ale poletech docházelo dokonce ke zdokonalování jejích těl. To, co naši chlapy dneska pracně zkoušejí ve fitku a ještě jim to zrovna moc nejde, k tomu docházelo tenkrát zcela přirozenou a mnohem zdravější cestou. Ostatně podobně si počínali i řečtí a římští zápasníci. Podle mě se antická kultura mnohem více blížila kulturám asijským, v tomto určitě.

Ovšem láska k pohybu tím nekončila. Různí muži, at pocházeli z polí nebo z klášterů, měli-li základní znalosti pohybů pro zdraví a k boji, věnovali se tomu dál a to mnoho z nich tím, že do daných soustav, tanců, vkládali svoji vlastní sosobitost, svoje vlastní nápady a to, co měli odpozorované od zvířat.Takže nakonec každý bojovník tím vyjadřoval sám sebe a vznikalo mnoho a mnoho bojových stylů. Ostatně nenechme se mýlit takoví farncouští mušketýři novověku byli úplně stejní. Vzniklo přece mnoho technik bojů s rapírem, šavlí a podobně.Každý mistr svého meče, či rapíru tak byl dokonalým mistrem i svého těla, stejně jako na východě.

A právě v tom to je, tato hra s vlastními pohyby, se svým vlastním tělem, ve výsledku vytvořila tanec, který je z většiny mužský a který dovoluje zbavit se nerozumů, agresivity a být pánem svého vlastního těla. Ctít své vlastní tělo a tímto si ho udržovat zdravé a silné. A přitom je to tanec, nebo spíše soubor tanců, stejně tak jako je více druhů břišních tanců, přitom jsou tyto tance velice krásné, umožňují nám poznat naše tělo a posunout jeho možnosti mnohem dál.

No a mě přijdou velmi sexi,ale to je jen můj osobní názor (mrkám na vás).

Znovu to nepíšu jen tak, že bych to obdivovala. Já sama cvičím bojová umění, zatím teda pouze kenjutsu,ale i to mi umožnilo začít si svého těla doopravdy vážit a být na něho hrdá a navíc je to velká zábava, protože polovinu času trávím tím, že různě experimentuji. A je to opravdu výborné i pro zdraví.

A navíc je úplně jedno, zda jste svalnatějšího založení, nebo jestli jste mrňaví, jestli jste hubení, nebo spíše tuční, zda vysocí. Ať jste jací jste, pro každého existuje nějaký styl, který mu více vyhovuje a ve které se bude cítit dobře. Zvlášt mužům to zdvihá sebevědomí a učí je to disciplíně a zbavuje zbytečné agresivity. Dokonce to velmi uvolňuje i mysl a cvičí-li se v přírodě, pak to člověka s přírodou spojuje v jeden celek.

Existuje mnoho stylů či škol kung-fu. Tradičně se tyto početné styly dělí do dvou hlavních skupin, a sice vnitřní a vnější kung-fu. Tři slavné vnitřní kung-fu styly jsou tchaj-ťi čchüan, pa-kua čqngg a sing-i čchüan. Mezi vnější styly patří Šao-lin kung-fu a styly, které z něj vznikly.

Je důležité mít na paměti, že toto rozdělení na vnitřní a vnější kung-fu je víceméně libovolné a provizorní. V šaolinském kung-fu je ve skutečnosti více vnitřních aspektů než ve všech třech slavných vnitřních stylech dohormady!

Vnitřní aspekty Šaolinu

Některým by se to mohlo zdát jako přehánění, ovšem pokud si uděláme čas, abychom prozkoumali vnitřní umění, která se učí v tchaj-ťi čchüan, pa-kua čang a sing-i čchüan, objevíme, že všechna tato tři umění můžeme nalézt i v šaolinském kung-fu.

Například meditace za účelem kultivace mysli, jemné pohyby k vytvoření toku energie a "čan-čuang" (trénink postojů) k vyvinutí vnitřní síly, tři klíčové tréninkové metody ve všech těchto třech vnitřních školách kung-fu, se nachází i v šaolinském kung-fu. Na druhou stranu některá vnitřní šaolinská umění, jako je "zen jednoho prstu" a "tygří dráp", nenajdeme ve školách vnitřních.

Vnější forma tchaj-ťi čchüan

Proč se tedy o šaolinském kung-fu většinou mluví jako o vnějším, zatímco o tchaj-ťi čchüan, pa-kua čang a sing-i čchüan jako o vnitřních?

Důvod, proč se tchaj-ťi čchüan, pa-kua čang a sing-i čchüan říká vnitřní je celkem jednoduchý. Všechny tyto styly zdůrazňují vnitřní trénink, jako je vizualizace, vnitřní tok energie a čan-čuang a věnují malou pozornost vnějšímu tréninku jako je strečink, údery do pytlů s pískem a zvedání závaží.

Jestliže cvičíte tchaj-ťi čchüan, pa-kua čang a sing-i čchüan a setkali jste se s vizualizací, vnitřním tokem energie a čan-čuang jen okrajově či vůbec, pak pravděpodobně cvičíte pouze jejich vnější formu a minuly jste esenci těchto vnitřních umění.

O šaolinském kung-fu se obecně mluví jako vnějším, protože většina lidí, kteří jej cvičí, většinou ukazují pouze vnější aspekty šaolinských umění, jako je předvádění krásných sestav beze zbraní či se zbraněmi či přerážení cihel šaolinskou železnou dlaní. Jelikož šaolinské kung-fu je tak bohaté a jeho vnitřní aspekty se obvykle učí až poté, co se žáci dostatečně obeznámily s jeho vnější formou, má jen málo lidí šanci či trpělivost postoupit až na tuto vnitřní úroveň šaolinského kung-fu, kde je kladen důraz na trénink mysli a energie.

Severní a jižní Šao-lin

Kromě původního a zárodečného šaolinského kung-fu existuje mnoho stylů, které z něj vznikly. Všeobecně je můžeme rozdělit na severní a jižní Šao-lin.

Severní Šao-lin, který zahrnuje styly jako chua čchüan, čcha čchüan, kudlanka nábožná a orlí spár, klade důraz na údery s dlouhým dosahem a techniky kopů.

Jižní Šao-lin (Siulam), kerý zahrnuje Chung-ťia (Hungga), Jung-čchun (Wingcheun), Bílého jeřába a Cchaj Li fo (Choi Lei fat), zdůrazňuje boj na krátkou vzdálenost a techniky rukou.

Význam sebeobrany

Bez ohledu na to, jakému stylu se věnujete, musíte - jestliže cvičíte kung-fu - být schopni se ubránit, jinak váš trénink nemá žádný význam, protože výraz "kung-fu" znamená bojové umění.

Kung-fu, narozdíl od jiných bojových umění, není ale obecně vzato agresivní a brutální, ačkoli je v boji velmi účinné. Někteří kung-fu praktici mohou být agresivní. Podle mého názoru za to může přístup a postoj jejich instruktorů spíše než umění samotné.

Největší úspěch

Pokud prozkoumáme filosofii různých stylů kung-fu, shledáme, že obecně zdůrazňují toleranci, respekt vůči starším, poctivost a lásku k životu. Takováto filosofie je v kontrastu k některým bojovým uměním, které prosazují zranit nebo dokonce zabít nepřítele za každou cenu, včetně toho, že se člověk zraní sám.

V rámci vynikajících stylů kung-fu, jako je šaolinské kung-fu či tchaj-ťi čchüan, je nejvyšší cíl je více než pouhý boj - je to dosažení toho nejvyššího, co si přeje každý člověk mít, tj. duchovní naplnění, kterému se v závislosti na té či oné kultuře či náboženskému přesvědčení říká různě, např. osvícení, splynutí s velkou prázdnotou, návrat do králoství Božího či sjednocení s nejzazší realitou.

zdroj: bojova-uměni.blog.cz

PS:

Myslím, že to funguje tak, že dokonalé ovládání bojových stylů dělá z mužů mistry a čaroděje stejně tak, jako břišní tanec žen v přírodě a zvlášt při měsíci z nich dělá čarodějky. Oboje je nádherné a oboje je darem matky Země pro nás. A přitom nás to nerozděluje,bojová umění ve výsledku můžou cvičit i ženy a je to také velmi krásné a už jsem viděla i muže, kteří uměli tancovat břišní tanec a řeknu vám holky, je to fakt něco.

Silvia Samael